Vánoční - služební cesta do Itálie 2005/2006

18. duben 2010 | 15.41 |

M
Před pár lety jsem jela se svým šéfem jako druhý řidič do Itálie, cestou jsme se museli zastavit v Krumlově. Vyjížděli sme ráno ve 4 hodiny, teda měli jsme vyjet, ale šéf měl dost času a tak se vyjíždělo až po páté. Na místě jsme měli být ve 12 hodin, ale protože nás čekalo ještě hledání růžového kostela, dorazili jsme až v 15:00. Náměstí bylo plné lidí, kteří čekali jen na nás. Šéf si z toho nic nedělal, ovšem starosti měl. Nedokázal se smířit, že mi tuto cestu musel zaplatit v €, proto se snažil, abych peníze v Itálii alespoň celé utratila a nic mi z toho nezbylo. Vytáhl měna večeři za 20 €, což jsem odmítla a tak jsem ho zblbla, že mi jí skoro celou zaplatil. Potom mě ukecával na hotel, ale to jsem odmítla, neboť je všeobecně známo, že nedá žádné ženské pokoj i přes svůj důchodový věk. Sedli jsme tedy do MERCEDESU VITO a vyrazili k benzínce natankovat. Asi po 2 km, co jsme od benzínky odjeli začal motor jakoby dřít. Šéf prohlásil, že se uvolnil nějaký plech, ale mě to bylo jasné. Zeptala jsem se: "Nenatankoval si náhodou místo nafty benzín?”
Itálie Nevěděl si s tím rady, ještě, že díky své lakotě natankoval jen půl nádrže, vzala jsem si kanistr a jezdila stopem k benzínce pro naftu, aby se to v nádrži trochu promíchalo. Bylo však nutné najít někoho, kdo by nás roztáhl. Povedlo se nám odchytit němce s nákladním autem, který nám ochotně pomohl. Na 20m nám auto chytlo. Radovala jsem se, že se snad do rána dostaneme domů. Bylo však nutné dojet k první benzínce a dotankovat ještě naftu, aby se motor nezničil. Říkám proto šéfovi: "Ne abys u benzínky chcípnul auto, nechytlo by znovu, to budeme raději dolévat naftu z kanistru.” Neposlechl, dojel ke stojanu a otočil klíčkem. Po natankování už auto opět nešlo nastartovat. V Itálii se však nedá najít nikdo na roztažení, každý má tuning a drahá auta, ani místní policie nám nechtěla pomoci. Až po půlnoci se mi povedlo přemluvit nějakého muže s Jeepem. Hodinu řídil šéf, potom mě zase lákal do hotelu, že už usíná. Vzala jsem řízení já a šéf spal vedle na sedačce. V půl třetí jsem projela jedním z Alpských tunélů a vlítla rovnou do sněhové vánice, šéf se vzbudil a začal mi děsně kecat do řízení, když viděl tu sněhovou pohromu. Musela jsem mu vynadat, protože jízdu v zimě zvládám. Po chvíli jsem začala pociťovat únavu i já a bylo docela náročné dojet k další benzínce. Šéf to vzal potom ještě na 40 minut. Nakonec jsme museli zastavit a chrupnout si v tom mrazu 2 hodiny v autě., to by nás ovšem telefonem nesměla stále budit sekretářka a Italský konzulát. Naděje, že mezi tím ustane vánice sepo probuzení rychle rozplynula. Bylo to ještě horší.
Vánice a silný vítr nás doprovázel až do Prahy, cestou jsme míjeli kamióny ve škarpách, nabouraná auta, prostě jízda strašidelným krajem.
Do Prahy jsme dorazili až v 15:00 hodin v pátek, šéf chtěl, abych byla ještě do 17:00 v práci, ale to měl smůlu, čekalo mě ještě 42 km jízdy domů. Těšila jsem se do postele, jako malé děcko. To mě brzy přešlo, manžel mě nahnal ještě nakupovat, což bylo dalších 18 km jízdy, jsem totiž jediná, kdo má v rodině řidičský průkaz. Mažel mě chtěl potěšit dárkem, koupil mi digitální foťák, to už jsem neměla ani sílu se z něj radovat. Doma všichni čekali na mé zážitky z cesty a tak čas na spaní zase někam vymizel. V sobotu měla dcera vánoční vystoupení, ráno jsem musela ještě na poštu a tak čas na spaní byl až v neděli.
Medvěd

Není nad to mít uznalého šéfa a rodinu, která má pochopení! Ještě, že je ironie, jinak by se slova těžko hledala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře